Ovšem tak jednoduché to zase nebylo. V 17:18 volá Ptačí centrum, že nějaké holčičky našly před sousedním domem na zemi poštolče a že by to mohlo být poštolče "naše". Beru první krabici, která je po ruce a vyrážím dolů. Před sousedním domemčeká hodná paní s několika skoro slečnami. Poštolče leží rozpácnuté v trávě a otáčí ke mně hlavu. Trošku se leknu, že mu něco je, ale napotřetí (zkušenosti s chytání poštolčat opravdu nemám) ho chytím a strčím do papírové krabice. Pak pochopitelně nevím, jak odemknout dům, když přidržuji jednou rukou poštolče v krabici. Je malé, lehounké a vyděšené, ale nezdá se, že by mělo něco pochroumaného. Nálezkyně mi otevřou dům a pak i byt a já jim ani kloudně nepoděkuju. V lodžii vypouštím poštolče na hnízdo a uzavírám podchod pod štokrdletem. Jednoho chytání bylo pro dnešek až až. V okamžení se objevuje samička a kriticky vše pozoruje ze zábradlí lešení. Poštolče se po chvíli vzpamatuje z prožitého dobrodružství, najde si na hnízdě odloženého hraboše, posilní se a začně zkoušet vyskočit na stoličku s kamerou. Přikčí se ke startu a pak se jen tak poloodrazí a pokusy se mu nedaří. Ale je to jasné. Je to "naše" poštolče, to, které se snad nikdy ani lítat nenaučí.
Zpět na hnízdě (2016/06/20)
Žádné komentáře:
Okomentovat