Není-li tu ta, kterou mám rád…

„Není-li tu ta, kterou mám rád, tak mám rád tu, která je tu…“. Tak nějak to teď u nás vypadá. Poštolčí sameček, možná, že to není zrovna ten, který občas zavítal na návštěvu za „naší“ poštolčí samičkou, je tu od středečního odpoledne pečený, vařený.
Lítá sem a tam, huláká a vyzpěvuje, a dvoří se nejenom „naší“ staré dobré poštolčí samičce, co s námi strávila celou zimu, ale i nově přivandrovalé mladici, která se od „naší“ poštolky liší barvou ocasních per. Ta „naše“ je má skoro šedá, ta nová ještě hnědá.

 „Naše“ staré poštolčí samička a sameček rozčileně hájí hnízdo před vetřelci…

 

 Mladá – nová – samička si bere od samečka myše…

Sameček se věnuje té, která je zrovna doma nebo která na jeho volání přiletí.

Když se objeví obě, jako dnes v podvečer,  je z toho pochopitelně pěkná mela (viz snímek v záhlaví tohoto příspěvku). Sameček, zdá se v takové situaci dává přednost starší nájemnici naší lodžie. A dnes večer se poprvé odhodlal a zůstal v lodžii na noc. „Naše“ stará poštolka spí nad starým hnízdem, on na bidýlku u dveří.

Poznámka: Celý příspěvek včetně záznam. z kamer najdete zde.